Na Sůkenickou jezdíme už tak dlouho, že bych musel zalistovat v zažloutlých archivech, abych našel ten den, kdy jsme sem přijeli poprvé. Do té doby jsme zimní pobyty trávili v malém ubytovacím zařízení v dědince Senince někde až na konci světa pod Kralickým Sněžníkem. Když se z ní po změně majitele stala ubytovna psů, tak jsme tam museli přestat jezdit. Měli jsme ale štěstí, že v téže době náš pobytový intendant Petr objevil Sůkenickou.
Náš první pobyt zde začal docela dobrodružně, protože ten rok napadlo sněhu, že si o tom dnes můžeme jen nechat zdát. Nevěda, jaká svérázná cesta vede od hlavní silnice k chatě, jsme se rozjeli do kopce rovnou z chodu a taky podle toho dopadli. Pokorně jsme vycouvali na hlavní, na odpočívce naproti nájezdu na tu cestu jsme nasadili řetězy a dali druhý pokus. Někteří úspěšně, někteří méně. Mne se například v půli kopce roztrhly řetězy, a tak znovu zpět na hlavní. Protože držíme při sobě, podařilo se nám spojenými silami ty řetězy zase zcelit a třetí pokus už byl úspěšný. Zbytek toho prvního pobytu už proběhl jako v pohádce o Mrazíkovi. Ne že by tam pobíhaly Nastěnky a Marfuše či Ivánci, to ne, ale toho sněhu a ty kouzelné scenerie. No něco, co u nás v nížině nikdy neuvidíme. Kvůli tomu už stálo za to přetrpět tu strastiplnou cestu.
Od té doby jsme na Sůkenické již byli mnohokráte. Zažili jsme i opakování té první pohádkové zimy i zimu zcela beze sněhu. Naštěstí to byla výjimka, těch nádherných bylo daleko více. A to se pak holdovalo zimním sportům na všechny způsoby. Sáňkování, bobování, běžkování. No a samozřejmě sjezd. Vždyť hned za chatou je sjezdovka, na které se dokáže nějak vyřádit každý z nás. Když nic jiného, tak seběhne pod sjezdovku a tam si v maringotce dá výborný svařák. Ten tam po celá ta léta, pardon, zimy, co tam jezdíme, vaří Pavla, jejíž hlavní funkci je prodávat lístky na zdejší sjezdovku u Celnice. Zlatým hřebem pobytu bývá výprava na Masaryčku (Masarykova chata), která je neodmyslitelným počinem každého zimního pobytu.
Na Sůkenické jsme byli několikrát i v létě. Romantičtější je to ale v zimě. Snad jen výhled z rozhledny na Čerťáku, která je hned nad chatou, je v létě o něco spanilejší. A taky noční obloha. Ta je v létě na horách neuvěřitelně nádherná. Tady se může jeden přesvědčit, že stále ještě existují hvězdy. V Brně už sotva.
Odpusťte kmetovi, že místo aby jásal nad tím letošním pobytem, tak se tady vzpomínáním ujišťuje, že to s tou jeho sklerózou ještě není tak zlé. Ten pobyt se mimochodem vydařil velice moc, jak po stránce sportovní, jedna nejmenovaná účastnice stále ještě pajdá, tak po stránce společenské, kdy nám hráli k tanci i poslechu dokonce čtyři kytaristé.
Josef Boldiš
