Tak, jako se za časů jezdilo na zimní pobyty tradičně na Seninku, tak se, poté co nás odtud vypudili, ustálila nová tradice, jezdit v zimně na Sůkenickou Takže i letos 19. ledna vyjíždělo auto za autem krkolomnou zimní cestou na parkoviště za horským hotelem Sůkenická.
Pak už vše postupovalo v osvědčeném rytmu. Lyžování chtiví buď protáčeli sjezdovku za chatou, nebo ti co se jim zdála pod jejich úroveň, jezdili na obtížnější sjezdovky na Bílé či jinam. Běžkaři a sáňkaři většinou pobíhali a jezdili po silnici od chaty ke „značce“, ti zdatnější to pak brali přes rozhlednu na Čerťáku. Na tu jsme si samozřejmě všichni povinně vylezli a kochali se pohledem do kraje. Letos byla některé dny taková viditelnost, že jsme na obzoru viděli i Vysoké Tatry. Také letos jsme využívali dobrodiní bufetu na Colnici u dolní stanice vleku pod chatou. Tím dobrodiním myslím samozřejmě především jejich nepřekonatelný „svařáček“. Po celodenním ničení těla přišlo k duhu večerní posezení v klubovně při Evině kytaře nebo společenských hrách. No a nezapomenutelný karneval v maskách. Ten se slovy popsat nedá, takže se o to ani nebudu pokoušet. Nesmím zapomenout na výpravy na Masaryčku, bez které bychom si pobyt ani nedokázali představit. I když letos nás při druhém pokusu „vyšplouchli“ neb si udělali neplánovaný zavírací den. Poučení pro příště, že si máme vše napřed ověřovat. Ti z nás, co holdují výletům, si nezapomněli vyjet na Pustevny.
Pak nám vyprávěli hlavně o svých nezapomenutelných zážitcích s parkováním a o disputacích s neoblomnými strážci tamních parkovišť. Co říci na závěr, pobyt měl opět všechno, co jsme od něj očekávali a už se těšíme příštěroční zimní sebeničení.
Pepa Boldiš